V následujících dnech se všechno posralo. Tom mi oznámil, že jeho tatíka zavřeli za nějaké podvody s pojištěním nebo s čím a že se tedy musí vrátit domů, aby se aspoň trochu postaral o svoji maminku, která už na tom nebyla zdravotně úplně nejlíp. Prostě mě hodlal nechat samotného ve městě hříchu, zábavy a zoufalství a odejít tam, odkud jsme oba pocházeli a kde byl ten úžasný nekonečný klid, který v Praze těžko kdo zažije.

            Rozhodně jsem mu to nehodlal nijak rozmlouvat. Sice mě to fakt dostalo ‒ měl jsem být zase sám v obřím bludišti plném blikajících neonů, podivínských lidí a bezmezné anonymity, ale věděl jsem, že Tom nedá na svoji rodinu dopustit a že se rozhodl správně, když se chystal odejít z Prahy a pomoct ženě, které vděčí za svůj život i za to, že je takovým, jakým je.

            Během příštího týdne se Tom odstěhoval. Zmizela jeho postel, skříňka i lahev od vodky plná vajglů, kterou můj kamarád používal několik měsíců místo popelníku.